Sklizeň představuje pro kávové producenty hlavní bod celé sezony, právě k ní směřují veškerou práci a úsilí.
Se sklizní toho totiž souvisí o poznání více, než pouhé utržení třešně z kávovníku. Přípravy na ni začínají téměř okamžitě po skončení té předchozí, protože celá farma se musí připravit na intenzivní nárůst práce. Se sklizní se pro producenty také pojí otázka ekonomická. Právě v tomto období pociťují nejvyšší nárůst nákladů spojených s placením sběračů.

Indián z kmene Arhuacos při sklizni.
sklizeň – krok za krokem

K úplnému pochopení všech aspektů sklizně by samozřejmě bylo ideální si ji na kávové farmě osobně prožít. My se pokusíme ji - krok po kroku - projít alespoň virtuálně.

1. první kroky

První kroky začínají dlouho před samotnou sklizní. Patří mezi ně například zařízení úvěru pro danou sezonu. Většina farmářů nedisponuje dostatečným kapitálem, který by jim umožnil veškeré výdaje zaplatit ze svého.
Farmáři musí mít zajištěný dostatek financí na zaplacení sběračů, techniky i nákladů spojených se zpracováním. Peníze pak bance vracejí na konci sklizně, kdy svou kávu prodají. Každoročně tak podstupují značný risk, musí totiž dopředu odhadovat kvalitu sklizně a tím pádem i cenu, za kterou se jim kávu podaří prodat.

Druhou možností je spolupráce s nadnárodními korporacemi, které farmářům prostředky na pěstování kávy a sklizeň poskytnou. Ovšem ani ty se nemusí rovnat reálným nákladům a farmáře to opět dostává do nepříjemné pozice.

2. technika

Následně je potřeba začít připravovat veškerou techniku. Všechny stroje jsou během sklizně vystaveny velké zátěži, a proto je nezbytné zkontrolovat, zda při poslední sklizni nedošlo k jejich poškození. Po vyčištění a kontrole se stroje ještě zkalibrují a připraví na své místo.

Loupačka.
Odtokové kanály.
3. sběrači

Největší výzvou bývá zajištění pracovní síly – sběračů. Samotná sklizeň ve většině zemí probíhá pouhé 4 měsíce, kdy rapidně naroste množství práce. Po zbytek roku farmu většinou obhospodaří sám farmář s pomocí rodiny nebo pár zaměstnanců.

Během sklizně jsou ovšem třeba desítky sběračů. Denně musí procházet mezi kávovníky a sbírat nově dozrálé třešně, které je následně potřeba ihned zpracovat. Vzhledem k charakteru sklizně není možné sběrače zaměstnávat celý rok, proto tato role připadá sezónním pracovníkům.
Pokud má farmář štěstí a vytvoří dobré pracovní podmínky, pracovníci se na farmu každou sezónu vrací. A v takovém případě jasně vědí, jakým způsobem postupovat, jaké třešně sbírat = farmář jim může důvěřovat.
V opačném případě musí sběračům nejprve vysvětlit, že je nezbytné dbát na zralost třešní, které sbírají a následně je kontrolovat, jinak hrozí propad kvality vyprodukované kávy.

Skupinová fotografie sběračů Camerooon Boyo v Kamerunu.

Náklady na sběrače se odvíjí od řady faktorů. Nejzásadnější vliv má celková ekonomika dané pěstitelské země. Čím je producentská země vyspělejší, tím nákladnější je i pracovní síla v ní. A pro náročné práce, jakou sběr kávových třešní je, to platí dvojnásob. Samozřejmě lze na pracovní síle ušetřit, vždy to ale bude na úkor kvality kávy.
Pokud je pro farmáře prioritní sběr velkého objemu kávy, u které tolik na kvalitě nezáleží, mohou se třešně sbírat na méněkrát. Tím se mnohonásobně zkrátí doba, po kterou se třešně sbírají, což sníží náklady na sběrače.

V některých zemích jsou náklady na sběrače tak vysoké, že ani tato možnost farmáři nepomůže. Příkladem může být Brazílie – největší producent kávy světa. Cena za práci sběračů se v Brazílii vyšplhala tak vysoko, že nebylo možné na komoditní kávě profitovat. Tamní farmáři proto začali přecházet na mechanický sběr kombajny, který výrazně snižuje náklady spojené se sběrem kávy. Využívat kombajny ale samozřejmě nelze všude. Pěstování kávy v Brazílii je skutečně unikátní, káva se tam pěstuje v řádcích na rozsáhlých plochách, kudy kombajny mohou projet.

Ve zbytku světa rostou kávovníky většinou v horském prostředí, ideálně v přirozené biodiverzitě s dalšími rostlinami a stromy. Na takových místech farmáři spíše sází na kvalitu, která jim zaručí vyšší výkupní cenu.
Při sběru je pak nutné dbát mnohem více na zralost třešní. S tím se samozřejmě pojí vyšší náklady – sběrači jsou na farmě déle a také si za odvedenou práci zaslouží vyšší mzdu. Zároveň je potřeba vyšší management sběračů, jejich vzdělávání i kontrola jejich pečlivosti.

Který systém je tedy lepší?

Tři různé přístupy k práci se sběrači vám představí samotní farmáři – Danny Moreno z Hondurasu, Matti Foncha z Kamerunu a Ismael Andrade z Brazílie.

Danny Moreno – Honduras

Danny Moreno patří mezi zástupce nejmladší generace honduraských farmářů. Podobně jako ostatní producenti této generace, navazuje na rozmach produkce výběrové kávy způsobený revitalizací celého segmentu v důsledku hurikánu Mitch v roce 1998.
Pravidelně se účastní prestižních aukčních soutěží jako Cup of Excellence a kvalita je pro něj absolutní prioritou.

„Ke sběračům na naší rodinné farmě přistupujeme s největší úctou a respektem. Podařilo se nám díky tomu vybudovat úžasnou komunitu sezonních pracovníků, kteří se každoročně s chutí vracejí.
Mohu tak věnovat čas, úsilí i peníze do jejich vzdělávání a tréninku, jelikož se mi tato investice vrátí v dlouhodobém horizontu.
Zároveň si myslím, že je důležité jejich práci adekvátně ohodnotit. Sběr tvoří více než 30 % z celkových nákladů spojených se sklizní.”

Matti Foncha – Kamerun

Matti Foncha je kamerunský pěstitel a duchovní otec projektů Cameroon Boyo a Hilltop Farmers, jeden z nejzvídavějších kávových nadšenců, kteří se v kosmopolitním kávovém prostředí pohybují a hlavně člověk, který si dal spolu se svým týmem za cíl zvýšit nezávislost farmářů a atraktivitu této profese pro mladou generaci.

„Pro naši kooperativu představovalo největší výzvu naučit farmáře i sběrače dbát na kvalitu napříč celou sklizní a zpracováním.
Klasický koncept, kdy sběrači dostávají zaplaceno na základě nasbíraného objemu, se vylučuje s pečlivostí a péčí o kvalitu. Sběračům a všem zaměstnancům platíme mzdu na základě odpracovaných hodin.“

Ismael Andrade – Brazílie

Kávová historie rodiny Andrade sahá až do roku 1901. Pra-pra-rodiče stávajících náčelníků založili farmu Capim Branco v regionu Carmo do Paranaíba ve státě Minas Gerais a vybudovali rozsáhlou infrastrukturu schopnou produkovat enormní množství kávy.

Jejich dětem se tento styl pěstování ale příliš nezamlouval. V 70. letech se rozhodli proměnit fungování farmy a namísto nadměrných objemů raději pěstovat vysoce kvalitní kávy. Využili přirozeného potenciálu prostředí jejich farmy, která leží v nadmořské výšce mezi 1100 a 1200 m n.m., což v dané lokalitě zaručuje perfektní rovnováhu mezi obdobími sucha a deště.

“Má rodina je v kávovém odvětví od roku 1901. Na vlastní kůži jsme zažili každou změnu, kterou kávový průmysl zaznamenal. Od roku 1977 jsme se vydali cestou inovací a technologického pokroku, díky kterému náš region proslul po celém světě. Jsme průkopníky nových technologií i metod a každý rok o kus posouváme naši produkci. Zažili jsme několik vln mechanizace produkce, které nám postupně umožnily upustit od náročné manuální práce sběračů, která je v Brazílii velmi drahá.

Naopak na farmě celoročně zaměstnáváme desítky zaměstnanců, kteří se starají o její chod, analyzují data z produkce a vše drží pod drobnohledem. Rozhodně tedy neplatí, že bychom mechanizací kompletně nahrazovali lidskou práci na farmě. Stále totiž za kvalitu kávy vděčíme především našemu týmu.”

4. třídění

Období sklizně pokračuje tříděním a dlouhým zpracováním, které představuje modul “Zpracování kávy”.

Způsob, jak se nasbíraná káva dostane ke zpracování, se může značně lišit v návaznosti na celkový systém a zaměření farmy. Je třeba také zmínit, že sklizeň už může probíhat několik týdnů, ale farmář stále neutržil žádnou finanční odměnu. Jak se k ní tedy dostane?

Třídění třešní po sklizni na farmě El Pilón v Kostarice.
5. kam s kávou dál?

Nejsnazší cestou k výdělku je vozit třešně hned po natrhání do výkupní stanice. Ty se nachází napříč všemi pěstitelskými regiony a představují jistotu pro každého farmáře. Nejčastěji je využívají farmáři produkující velké množství komoditní kávy nízké kvality. Ve výkupní stanici totiž za své třešně dostanou skutečně velmi malou částku. V těchto stanicích se nedbá na kvalitu a veškerá produkce se míchá do jedné velké směsi, která se následně zpracovává. To už ale farmáře nemusí příliš zajímat, peníze za svou kávu obdržel hned při předání.

Pokud se farmář soustředí na produkci výběrové kávy a chce za ni získat adekvátní cenu, musí volit jinou cestu.

Ideální možností je zpracování přímo na farmě. Tato tento způsob je velmi rozšířený napříč Latinskou Amerikou. Nutností je ovšem vlastnictví veškeré infrastruktury, která je ke zpracování zapotřebí. Tím také farmářům rostou náklady spojené se zaměstnanci, jelikož ani se zpracováním si neporadí sami. Výhodou je úplná kontrola nad kvalitním zpracováním kávy a tím pádem i lepší výsledek, který lze prodat za vyšší částku. Farmář si musí umět spočítat, jestli se investice do vybavení i pracovní síly vyplatí. Vždy tedy opět určitým způsobem riskuje, musí se spoléhat na kýženou kvalitu kávy a tím pádem i předpokládanou výkupní cenu. Kávu od farmáře většinou vykoupí exportní společnost, která kávu dostává k importérům a pražírnám po celém světě, případně může farmář obchodovat přímo s pražírnou a nemusí tak platit část zisku exportérům a importérům. Musí se ale sám postarat o veškerou práci spojenou s exportem kávy a pražírna ji musí importovat. To je hlavní důvod, proč je dodnes nejrozšířenější formou obchod zahrnující i exportéry a importéry.

Další možností je zpracování v komunitním závodě. Tento způsob se hojně využívá ve východní Africe. Farmáři se shlukují do kooperativ, v rámci kterých si vyměňují znalosti a zkušenosti a navíc sdílí zázemí pro zpracování, kterým přezdívají promývací závody.

Ty má na starosti manažerský tým, který celý závod řídí a farmáři se tak mohou spolehnout, že káva bude zpracována podle nastaveného standardu. Tyto závody představují pro producenty výběrové kávy ideální mezistupeň mezi vlastním zpracovatelským závodem a výkupní stanicí. Většina farmářů ve východní Africe totiž produkuje pouze velmi omezené množství kávy a tím pádem by se jim ani nevyplatilo vybavení pořizovat. Takto mají díky spolupráci mnohem silnější pozici na kávovém trhu = kávu exportérům nebo pražírnám prodává vedení kooperativy, které následně rozděluje peníze mezi jednotlivé farmáře.

Fotografie z návštěvy závodu Coopedota v Kostarice.
Fotografie z návštěvy závodu Coopedota v Kostarice.
6. ZÁVĚR SKLIZNĚ

Moment, kdy farmář získá svou finanční odměnu, se tedy na základě systému podnikání může lišit. Ve všech případech ale poté následuje stejný postup, kdy z těchto peněz nejprve splatí úvěr bance a následně spočítá, kolik mu po splacení zůstalo. Obnos pak musí farmáři a jeho rodině vystačit až do další sezóny. Pokud se vše vydařilo, měla by tam ideálně zůstat i částka, kterou farmář investuje zpět do infrastruktury farmy.

Veškerá díla a jiné předměty ochrany chráněné autorskými a souvisejícími právy, která jsou součástí portálu www.cestakavy.cz, jsou opatřena licencí Creative Commons 4.0 BY-NC-SA (viz https://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/legalcode.cs).
Cesta kávy: Tvorba digitálního vzdělávacího nástroje ve společnosti NORDBEANS s.r.o./ CZ.02.3.68/0.0/0.0/18_067/0012421 - Digitální vzdělávací nástroj, který inovativním způsobem představuje průřezové téma kávy v návaznosti na RVP podporující inovaci výuky na středních a středních odborných školách v ČR.